Historie
V 17. století bylo území včetně mokřadů a bažin beze stromů. Až do 18. století převažovaly na Rejvízu "sklářské" louky (Glasswiese). S největší pravděpodobností se zde těžil sklářský písek nebo křemen pro potřeby sklárny ve Vrbně pod Pradědem (Würbenthal), která zanikla v roce 1741, poté fungovaly další menší sklárny v údolí táhnoucím se k Ruskému hřbitovu, kde dodnes je možno najít pozůstatky sklářské výroby. Přes Rejvíz vedla podél řeky Černá Opava cesta ze Zlatých Hor do Vrbna pod Pradědem, na níž zřídil roku 1768 Kajetan Beer hostinec, kolem kterého vznikla malá osada zvaná Reihwiesen (řada luk) - dnešní Starý Rejvíz (něm. Alt-Reihwiesen).
S příchodem nových obyvatel se začaly louky obdělávat a vznikala malá horská políčka. Vesnice patřila cukmantelskému panství vratislavských biskupů. Na rozdíl od jiných osad na tomto panství Rejvíz nevznikl v souvislosti s hornictvím, ale jako osada pastevecká a dřevařská. Nejdříve přišli noví osadníci českého původu, později se do pohraničí přistěhovalo i hodně německých rodin. Zemědělství zde však bylo velmi těžké, a tak se řada nových osadníků vrátila, nebo se přestěhovala jinam. K rozvoji přispěla těžba železné rudy v okolí Rejvízu (dnes je možno vidět pozůstatky při cestě po červené turistické značce směr na Zlatý chlum), kterou místní obyvatelé dodávali do vzkvétajících železáren v Železné (část Vrbna pod Praděděm), Javorné a Ondřejovicích. Kolem roku 1863 dolování železné rudy zaniklo.
Začátkem 19. století se Rejvíz velmi rozvíjel. V letech 1808 - 1809 byl postaven kostel a u něj zřízena škola a fara.
Ve dvacátém století se obyvatelé živili dřevařstvím a plátenictvím (vedle kostela se nachází muzem tkalcovství), začíná se také objevovat turistika, což přineslo rozvoj infrastruktury a služeb. Roku 1924 byla postavena benzinová čerpací stanice, o rok později vznikla záložna, roku 1926 byla spuštěna místní elektrárna o dva roky později telefon, roku 1931 obecní vodovod, který dodnes v některých částech vesnice slouží.
V roce 1938 byla obec připojena k Německu. Během druhé světové války byl v blízkosti Opavské chaty vybudován zajatecký tábor - lesní hřbitov ukrajinských zajatců - takzvaný Ruský hřbitov. Do konce války byla obec čistě německou, po válce došlo k vysídlení a následnému dosídlení Řeky a Rumuny.
Ještě před druhou světovou válkou sahaly pastviny až pod vrcholky kopců (ke zřícenině hradu Kobrštějn, aj.).
O rejvízu
Rejvíz je kouzelná, nejvýše položená osada v českém Slezsku nacházející se v nadmořské výšce 780 m.n.m. Známá je především díky Velkému mechovému jezírku - rašeliništi, které se nachází ve stejnojmenné přírodní rezervaci. Toto je největším moravským rašeliništěm. Po Pradědu je druhým nejnavštěvovanějším místem v Jeseníkách. Rejvíz je také znám pro svou dochovanou dřevěnou lidovou architekturu převážně z 19. století, díky které byl vyhlášen v roce 2004 vesnickou památkovou zónou. Další významnou památku má místní restaurace, v níž je kolekce starobylých židlí, na kterých jsou karikatury štamgastů. Židle začal vyřezávat tehdejší majitel Alfréd Brauner již před první světovou válkou. Pokud chtěl mít host svou podobu vyřezanou na židli, musel za ní zaplatit. Na oplátku měl však právo si na ni kdykoliv sednout, když přišel do restaurace. Najdeme zde karikatury řezníka, kostelníka, lesníka a další postavy tehdejšího i dnešního Rejvízu. Nejstarší židle spolu s další vyřezávanou výzdobou a replikou sochy jezerního pastýře Gilla se nacházejí v selské světničce. Židle se staly oblíbenou atrakcí a proslavily Revíz stejně tak, jako kouzelná okolní krajina. Celá výzdoba a vyřezávané židle se staly kulturní památkou.
Rejvíz leží na náhorní plošině obklopen lesy. Má ideální polohu uprostřed přírody a blízko turistických cílů.
Znalci je Rejvíz právem označován jako perla Jeseníků. Žije zde kolem 80 stálých obyvatel.
Rejvíz a jeho okolí je ideální pro turistiku (včetně kočárkových tras), běžky, cyklo výlety nebo houbaření a sběr lesních plodů.
Každé roční období má zde své kouzlo.
Na Rejvízu je krytý bazén a také venkovní koupací jezírka (biotopy).
Parkování: k dispozici jsou dvě hlavní parkoviště u Penzionu Rejvíz, a za Kioskem (cena 100 Kč/os. auto, 200 Kč/karavan).
Další možnosti jsou u restaurace Na Paloučku, u hotelu Franz a u chaty Férovka.
Kde se najíst: doporučíme Vám restaurace, kam sami jako místní chodíme - a to Penzion Rejvíz a restaurace Na Paloučku. Pokud chcete jen lehké občerstvení, navštivte Kiosek.
Kde se ubytovat: možností je více, většině hostů vyhovují apartmány. Rezervovat si můžete přímo na tomto webu.
Historie
V 17. století bylo území včetně mokřadů a bažin beze stromů. Až do 18. století převažovaly na Rejvízu "sklářské" louky (Glasswiese). S největší pravděpodobností se zde těžil sklářský písek nebo křemen pro potřeby sklárny ve Vrbně pod Pradědem (Würbenthal), která zanikla v roce 1741, poté fungovaly další menší sklárny v údolí táhnoucím se k Ruskému hřbitovu, kde dodnes je možno najít pozůstatky sklářské výroby. Přes Rejvíz vedla podél řeky Černá Opava cesta ze Zlatých Hor do Vrbna pod Pradědem, na níž zřídil roku 1768 Kajetan Beer hostinec, kolem kterého vznikla malá osada zvaná Reihwiesen (řada luk) - dnešní Starý Rejvíz (něm. Alt-Reihwiesen).
S příchodem nových obyvatel se začaly louky obdělávat a vznikala malá horská políčka. Vesnice patřila cukmantelskému panství vratislavských biskupů. Na rozdíl od jiných osad na tomto panství Rejvíz nevznikl v souvislosti s hornictvím, ale jako osada pastevecká a dřevařská. Nejdříve přišli noví osadníci českého původu, později se do pohraničí přistěhovalo i hodně německých rodin. Zemědělství zde však bylo velmi těžké, a tak se řada nových osadníků vrátila, nebo se přestěhovala jinam. K rozvoji přispěla těžba železné rudy v okolí Rejvízu (dnes je možno vidět pozůstatky při cestě po červené turistické značce směr na Zlatý chlum), kterou místní obyvatelé dodávali do vzkvétajících železáren v Železné (část Vrbna pod Praděděm), Javorné a Ondřejovicích. Kolem roku 1863 dolování železné rudy zaniklo.
Začátkem 19. století se Rejvíz velmi rozvíjel. V letech 1808 - 1809 byl postaven kostel a u něj zřízena škola a fara.
Ve dvacátém století se obyvatelé živili dřevařstvím a plátenictvím (vedle kostela se nachází muzem tkalcovství), začíná se také objevovat turistika, což přineslo rozvoj infrastruktury a služeb. Roku 1924 byla postavena benzinová čerpací stanice, o rok později vznikla záložna, roku 1926 byla spuštěna místní elektrárna o dva roky později telefon, roku 1931 obecní vodovod, který dodnes v některých částech vesnice slouží.
V roce 1938 byla obec připojena k Německu. Během druhé světové války byl v blízkosti Opavské chaty vybudován zajatecký tábor - lesní hřbitov ukrajinských zajatců - takzvaný Ruský hřbitov. Do konce války byla obec čistě německou, po válce došlo k vysídlení a následnému dosídlení Řeky a Rumuny.
Ještě před druhou světovou válkou sahaly pastviny až pod vrcholky kopců (ke zřícenině hradu Kobrštějn, aj.).
Legenda o Hunohradu
Ke vzniku mechového jezírka se váže několik pověstí. Jedna z nich říká:
„Kdysi dávno v oblasti Rejvízu, v místech dnešního mechového jezírka, bylo opevněné město Hunohrad. Žel, obyvatelé tu bohatství nezískávali pilnou prací, ale pro zlato a drahokamy si prostě chodili do vod nedaleké říčky Opavy. Ovšem, kdo lehce nabyl, lehce utrácí a rozmařilost bývá cestou do pekel. Tak se stalo i tady.
Rozmařilí obyvatelé tohoto bohatého města si přestali vážit svých bližních. Poustevníka, který sem zavítal a kázal jim o úctě k bližnímu a pokoře, krutě zmučili a vyhnali za bránu města. I mladý pastýř jménem Gill byl mezi nimi. Druhý den, když vyhnal své stádo na pastvu v čase oběda zjistil, že mu hospodyně zapomněla namazat chleba máslem. Vztekle s ním hodil o zem a začal do něj bít holí i do všeho co leželo kolem. Najednou v úleku zjistil, že z chleba vytéká pramínek krve a v tom spatřil i zbědovaného poustevníka. Ten jej i s celým městem Hunohrad proklel. V tu ránu se setmělo, spustil se liják, blesky křižovaly nebe, hrom bil a uprostřed náměstí se ze země vyvalilo černé bahno, které celý Hunohrad pohltilo. Město se propadlo do zemských hlubin a pastýř Gill od té doby chodí ve svém otrhaném plášti, hladový s prázdnou mošnou a holí po rejvízských lesích a lukách. Varuje pocestné před hříšným životem. Dobrým pomůže a ty špatné trestá holí. Leč jen čistá duše ho může spatřit a zbavit trestu bloudění.
Za tichých dnů se prý nad hladinou jezírka stále ještě rýsuje špička zatopeného kostela, ale vidět ji může jen člověk, který nikdy nezhřešil. Když se pak nedaleko zaniklého Hunohradu začal rodit dnešní Rejvíz, objevil se před jeho novým kostelem kříž, který voda z hunohradského svatostánku vyplavila“.